Příběhy

Rumunské putování

Přeskočíme cestu vlakem z Prahy do Rumunského města Deva a hned se vypravíme na místní hrad, tedy spíše větší zříceninu. Původně jsem se svou milou žínkou kráčel na lanovku s krásnou vidinou dvou minutového stoupání. Nicméně po průchodu parčíkem se zjevila cestička lesní, mírně stoupající ku hradu, ke kterému jsme i zhruba po hodinovém výstupu a mnoha zábavných "zkratkách" dorazili. Odměnou byl krásný výhled do kraje, chladivá voda z místního stánku a samosebou suvenýr v podobě porcelánového korbele s podobiznou místního vladaře Vlada, tedy Draculy. Večer nás čekalo putování za místním kulinářským uměním, které nás po zbytek dovolené nezklamalo... jen byl občas problém ve změti pizzerií najít podnik s místní kuchyní.

Další dny ubíhaly v poklidném rytmu cestování zapůjčenou Dácií... po památkách a kouzelné přírodě transylvánských hor. Za zmínku stojí opevněné saské kostely, v nichž i nyní najdete zpěvníky v němčině, nádherně malované pravoslavné kostely a útulné kláštery plné květin.

Noci se nám dařilo trávit střídavě venku, ve stanu, v hotýlku a jednou dokonce i v autě díky návštěvě "vlkodlaka"... tedy spíše hafana děsivého, jenž došel až téměř k našemu táboráčku pod Dračím hřbetem, jak se nazývá jedno pohoří díky tvaru spícího draka. Inu zážitků spousta... medvěd, jenž ukryt tmou lomozil v nedalekém lese, krkavci, kteří kroužili nad našim ležením v zřícenině "Tajemného hradu v Karpatech"... ano, údajně přesně podle tohoto hradu psal prý svůj román Jules Verne.

Příjemně vzpomínám na chládek pravoslavných kostelů, kam mne zprvu vyhnalo šílené letní horko, ale kde bylo nakonec hezky, zvláště při poslechu liturgií. Krásné bylo i setkání s matkou představenou v klášteře Govora a následné klábosení v rumunštině, němčině, italštině a ukrajinštině, inu pokud člověk chce tak se domluví , zejména u dobrých koláčů s výtečnou pramenitou vodou.

Voda je v Rumunských horách doslova všude, každou chvilku míjíte pramen stříkající přímo ze skály, v podhůří jsou zase časté veřejné studny a nesmím zapomenout na posvátné prameny u každého kláštera, takže pitnou vodu naberete kdykoliv. Pokud se člověk neštítí pít z kozí studánky, tak si nemusí brát láhev ani na horský výšlap .

Cestou došlo také na koupání v místních potocích, které mají vymleté koupelničky, jak říká má milá ženuška. I v horském jezeře se krásně plavalo, navíc mě potěšila nejen čistá, ale i teplá voda. Jen byl trochu problém dostat se od silnice ke břehu, ale odměnou byl klid bez lidí... tedy starého nehybného rybáře lovícího kousek od nás nepočítám.

Zatím jsem plný dojmů, takže jak jen pokračovat...hmmm hrady Poenari a Bran, oba impozantní, plné historie s jedinečnou energií, snad díky místnímu domácímu pánu... ano, kdo jiný než již zmiňovaný a v Rumunsku všudypřítomný Dracula. Musím zmínit i zámek Peleš s úchvatným interiérem i terasami posetými spoustou překrásných soch. Závěr putování nás zavedl do města Brašov, kde právě probíhal folklórní festival písní a tanců z různých částí Balkánu a prezentovalo se nám hned několik temperamentních uměleckých souborů.

Jednoznačně můžu Rumunsko doporučit všem milovníkům přírody, památek, duchovna i tajemna